Šloufův polibek smrti

Už to skoro začalo, ale vrátím se ještě na chvilku zpět v čase. Nedávno mi jeden diskutér napsal v reakci na text, že ČSSD se spojí i s ďáblem proti Klausovi. Připadá mi to opravdu humorné – zvláště, když pár hodin před tím vyšlo najevo, že se prezidentův tajemník Jiří Weigel (mimochodem horký kandidát na člena Bankovní rady ČNB) sešel šedou eminencí Miroslavem Šloufem. Přičemž scházet se může každý s každým, to je jejich věc – jen společensky je to tak trochu polibek smrti.

Šedá eminence a polibek smrtiiDnes

Nedivím se panu Klausovi, že se tváří překvapeně na otázku, jak ho Šlouf podporuje – jeho odpovědi byly vždy ve smyslu: Když chce, může, díky za každý hlas, ale já ho nepřemlouval. Jinými slovy – díky, že pracujete pro mě, pane Šloufe, ale vlastně se neznáme, že?

Všimněme si, že v posledních letech pan Šlouf vlastně všechno dělá jen tak ze zájmu, jenom tak na okraj, téměř z pouhého entusiasmu. Když média zjistí jeho prsty v nějakém příběhu, pan Šlouf jenom pomáhá dobré věci, nikdy v tom nic není. Takže i lákat hlasy pro Václava Klause šel pro dobro vlasti a lásku k našemu prezidentovi. Roztomilé.

Ale dobrá. K jádru věci.

Duch opoziční smlouvy se však jasně vznáší stále nad vodami a Miroslav Šlouf je jedním z neustále se reinkarnujících pohrobků toho období, kdy dva nesporně velcí politici Klaus a Zeman vymysleli cosi, co se jim vymklo z rukou. Vymysleli řešení situace po volbách roku 1998 a nastolili období koexistence dvou největších stran v zemi, které nebylo ani přátelstvím ani nepřátelstvím, které bylo pragmatickou volbou. Tehdejší vůdcové stran měli dozajista pocit, že přijali těžké, ale správné rozhodnutí – ostatně pro Českou republiku znamenalo zvládnutí vážné ekonomické krize konce devadesátých let, nástup na růstovou trajektorii, jejíž plody nyní může spokojeně kazit Topolánkova koaliční vláda. Ale duch opoziční smlouvy sestoupil z jejich výšin na celou společenskou strukturou a vnesl místo vzájemné permanentní kontroly silných stran do systému onen prvek pragmatické spolupráce. A myšlenka „nakonec se vždycky nějak domluvíme“ stále přežívá.

Přežívá i v setkání Weigel – Šlouf. Proč se snaží Miroslav Šlouf zajistit cestu na Hrad pro Václava Klause? Protože čím déle bude ovzduší oposmlouvy přítomno, čím více vlivu si zachovají její protagonisté a lidé s nimi spojení, tím lépe se bude žít těm, kdo svou existenci založili na ovzduší „pragmatické“ spolupráce. Šloufův údiv nad zveřejněním schůzky považuji dokonce spíše za hraný. Vždyť jemu se do budoucna hodí, aby se vědělo, že pomohl – pokud ODS Václava Klause protlačí zpět na Hrad. To je skvělá investice.

Jenže - jestliže v této zemi chceme vyhrát nad korupcí a vládou nátlakových skupin, pak je třeba se rozejít s dědictvím opoziční smlouvy. Přes ony makroekonomické benefity, které přinesla. Václav Klaus je v tomto smyslu pojistka, že opoziční smlouva bude dále přítomna. Jan Švejnar je naopak člověk „z jiného světa“, který s přítelíčkováním oposmlouvy nemá nic společného. Klaus je minulost, Švejnar je budoucnost.