Egypťan Sinuhet, hrdina stejnojmenného románu od Miky Waltariho, se v mládí zamiloval. A postupně své vyvolené přinesl prakticky všechno, co mělo nějakou cenu, přičemž bral jak z majetku svého, tak i (to hlavně) z majetku svých rodičů. Láska přitom opětována nebyla. Podobně se chová i naše vláda (respektive vláda v demisi). Ta se již před léty zamilovala do idejí Adama Smithe a Davida Ricarda, a na oltář této lásky přináší stále nové a nové dary. Stejně jako Sinuhet tak nečiní ze svého, ale z cizího majetku – tentokrát jde ovšem o bohatství nás všech. Posledním projevem okouzlení pánů Topolánka a Kalouska ideou volného trhu bez přívlastků je zamýšlený prodej ruzyňského letiště.
wikipedia Jak vidno, nejsou ministři pravicové vlády žádní troškaři. Na prodej totiž nenabízejí nic menšího, než jeden ze středobodů české dopravy, kterým každoročně projdou miliony cestujících. Jedná se přitom o jediné letiště v České republice, které má srovnatelné parametry se světovými. Vláda se tak fakticky dostává do pozice sedláka z jedné z Čapkových povídek, který postupně rozprodával vše, co činilo statek statkem a bylo nezbytné pro řádné fungování hospodářství.
Je-li člověk ekonom, diví se navrhované transakci ještě více. Letiště je totiž dlouhodobě ziskové a přináší peníze do státního rozpočtu. Jeho výstavba byla zahájena již za první republiky a velká část přistávacích ploch vyrostla v sedmdesátých letech minulého století, kdy nebyly (nikde na světě) tak přísné ekologické a hygienické normy jako dnes. Postavit v České republice srovnatelné letiště by nyní bylo velmi obtížné, v Praze pak zhola nemožné. Z hlediska ekonoma tedy vláda chce prodat něco, co je ziskové a nenahraditelné.
Pokud se domníváte, že vláda přišla pro privatizaci letiště s nějakým zásadním argumentem, hluboce se mýlíte. Při jednáních, na nichž poslanci a ministři prodej letiště obhajují, máte pocit déjà vu a chvíli si připadáte, že jste se vrátili do devadesátých let, kdy oslovený politik odpověděl na dotaz „Proč bude privatizována vysoce zisková Becherovka?“ slovy „Protože je státní, pane redaktore“ a široce se přitom usmál do objektivu. Nyní padají stejné odpovědi a stejné úsměvy, jako by si kolegové z koaličních stran ani neuvědomovali, že svět ušel od začátku devadesátých let pořádný kus cesty a že podobné argumenty patří spíše do historie.
Ministerstvo financí si ovšem s nějakým zdůvodněním příliš hlavu nedělá. Má jiné starosti – v polovině dubna vybralo poradenskou firmu, která má ministerským úředníkům s privatizací pomoci. Tou přitom není nikdo menší než nadnárodní investiční banka JP Morgan. Úkolem bankéřů je pak pomoci vládě, aby letiště prodala co nejdráže – otázky ohledně národní bezpečnosti či dopravní strategie je pochopitelně nezajímají. Nezajímají zjevně ani nového premiéra. Jak to zatím vypadá, dává Jan Fischer privatizaci Ruzyně zelenou.
Ale pozor – ač jde o mimořádně závažnou věc, rozhodně není důvod k pesimismu. Transformace ruzyňského letiště na akciovou společnost není ještě dokončena a nehlásí se ani žádní potenciální kupci. Celou záležitost je tedy možné zastavit již v zárodku.
Poslanci ČSSD proto nyní navrhli jednoduchý zákon, který má prodej letiště zakázat. Tento zákon má jediný paragraf, který říká: „Letiště Praha – Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát”), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl).“ Tento návrh přitom vedle opozice podporuje i vládní KDU-ČSL. Zdá se tedy, že letiště na oltář volného trhu obětováno nebude.
Odvěký sen Čechů zůstal dlouho nenaplněn. Naše krásná země neměla nikdy v historii ani vlastní moře, ani přístav – nepočítáme-li krátké období za vlády Přemysla Otakara II. Situaci změnili až geniální vynálezci, kteří stvořili první létající aparáty a dobyli jimi vzduch (bratři Wrightové, Blériot, ale také náš inženýr Kašpar). Naším mořem se tak stal vzduch a naším přístavem je letiště v Ruzyni. Ztráta tohoto přístavu by vrhla naši zem o dlouhá desetiletí zpět a přišli bychom o jeden z atributů suverénního státu. Úkolem nás všech, kterým byla svěřena správa státu, je uchovat letiště pro budoucí generace.
Petr Rafaj
