I kdyby snad někdy hrozila
české politické scéně pravda a láska, máme lidovce. Ti se postarají o to, aby
idyla získala ty správné tuzemské rysy lži a nenávisti. Občas jsou chvíle, kdy
i zkušený matador a pečlivý čtenář prvních stránek novin vzdychne „Více již
není možné!“ Vždy se ukáže, že je. Valach zkříží meč s ostře řezaným
jižanem a máme nové téma.
Chci Kalouska, nebo vláda padne! Tak hrozí premiériDnes
Poletí z vlády ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek, podle premiéra Mirka Topolánka zralý na odvolání, nebo se bude poroučet ministr financí Miroslav Kalousek, podle jeho vlastního stranického předsedy zralý na odvolání?
Jenže: není to vlastně úplně jedno?
Celý tento spor o křesílka ve Strakově akademii tak či onak maskuje jiná fakta, která jsou pro politiku v této zemi podstatnější. Ta první skutečnost je, že ať se odehraje jakýkoliv převrat v kabinetu předsedy vlády Topolánka, bude to celkem nevýznamné, dokud se nezmění politická praxe pana premiéra. Jestliže tento kabinet nezačne dělat politiku realistickou, tedy takovou, pro kterou bude schopen získat dostatečnou podporu v parlamentu, pak není o čem mluvit a ministrem financí může být se stejným výsledkem klidně Belzebub nebo svatý Petr. Mirek Topolánek se kdysi rozhodl jít do koaličního projektu založeného na stovce hlasů a přeběhlících. Kde kdo mu říkal, že to není rozumné a že takto nelze reálně a dlouhodobě a především stabilně vládnout. Topolánek si věřil. Proto valil před sebou jedno rozhodnutí za druhým a zpočátku, dokud mu koalice sloužila bez námitek, mu to i vycházelo. Jenže nerespektování partnerů i rivalů rozklížilo vztahy a nyní sklízí, co zasel. Jeho většina již není většinou.
Druhou věcí, kterou personální spor zakrývá, je zjevné rozhodnutí ministerského předsedy vložit se do vnitřních věcí v KDU-ČSL. Čím jiným je návrh, aby vládu opustil předseda koaliční strany? Opravdu si někdo má myslet, že taková myšlenka je uskutečnitelná bez toho, že povede k velkému, ale opravdu velkému výbuchu bojů, emocí a k eskalaci napětí?
Bez jakéhokoliv „fandění“ jednomu nebo druhému: mohl snad předseda politické strany na výzvu premiéra jen tak odejít z vlády ve chvíli, kdy by v ní ostatní dva předsedové zůstali? Neznamenalo by to jenom tak na okraj podpis vlastního rozsudku, přiznání naprosté neschopnosti, osobní výzvu spolustraníkům: „Máte v čele hňupa, kterého nechtěli dokonce ani ve vládě, a tam se vyskytují hodně velcí moulové…“?
Mirek Topolánek se rozhodl vyvolat ve straně lidové střet, velkou bitvu. Přilil do ní ohně zveličováním schopností ministra Kalouska (přičemž ten je asi opravdu schopný téměř všeho), kterého jmenoval do sice poněkud pochybné, ale zábavně znějící čestné funkce „nejlepšího lidoveckého ministra českých dějin“ (někteří členové KDU-ČSL ovšem tvrdí, že Kalousek je možná nejlepším ministrem financí, ale za ODS).
Premiér má asi svého správce vládních financí hodně rád, když pro jeho udržení ve vládě riskuje nejistou budoucnost. Útok na Jiřího Čunka je odvážný tah, který určitě svou smělostí vzbuzuje úžas, ale prozrazuje také mizerné strategické postavení autora. S normálními figurami se takto vabank nehraje.
Ale alespoň nám nedá upadnout nad českou politikou do stavu nudy či nezájmu.
