(Dokonce) I s Klausem lze někdy souhlasit

Za prvé nejsem žádný znalec ekologie. To říkám rovnou, takže moje poznámky k proslavenému projevu Václava Klause v OSN na téma globální oteplování berte všichni jako názory laika. Za druhé nemám k prezidentovi pražádné sympatie. To ale neznamená, že by ho měl člověk zadupávat do země vždy a všude. I politik, se kterým bytostně většinou nesouhlasím, může říkat věci jdoucí mi z duše. A za třetí – jako ekonom se dívám na svět svýma očima, mám svůj pohled. V něm jsou pracovní místa a růst velmi důležité, zároveň neříkám, že o nic jiného nejde a po nás potopa. Ale nemůžeme si myslet, že svět lze zachránit tím, že tady zavřeme průmysl.

Na Jizerských horách se podepsaly kyselé deště. Dorazí je globální oteplování?iDnes

Nuže k věci – Václav Klaus poznamenal v New Yorku dvě hlavní věci. První je tvrzení, že nebezpečí oteplování souvisí méně s člověkem a jeho aktivitou a více s přirozeným vývojem zeměkoule, podobné procesy se prostě dějí na Zemi pravidelně. Druhým pak teze, podle které jsou dopady činnosti člověka přeháněny v principu proto, že moderní společnosti milují katastrofické scénáře a vyžívají se v nich.

Poznámka k první tezi. Zní mi velmi logicky a existuje pro ni přinejmenším stejně argumentů, jako pro zděšená tvrzení, podle kterých skleníkové plyny produkované člověkem vytvářejí rozhodujícím způsobem onen skleník. Ale to je osobní dojem.

Potíž katastrofických scénářů je v tom, že nakonec všechny varianty končí tragédií. Proto je opravdu lidé tolik milují. A proto mají hlasatelé katastrof značný prostor ve sdělovacích prostředcích, větší nežli ti, kdo se snaží vidět věci racionálně. Racionalita je nudná, katastrofy zábavné. Do doby, než se přistoupí na základě těchto scénářů k opravdovým krokům.

Jedna věc je rochnit se v děsu ze stoupajícího moře, (což je nesporně reálně nebezpečí, protože berme jako fakt, že ledovce opravdu tají), druhou věcí je chystat se na fakt, že část pobřeží člověk nutně musí obětovat (s čímž je nutno počítat), třetí pak snažit se léčit „příčiny“ a zavřít vysoké pece či cementárny nebo omezit leteckou dopravu a podobně. Katastrofický scénář je fajn do chvíle, kdy se člověk má začít chovat tak, aby podle tvůrců vize zabránil nebezpečí.

Když český prezident vyzval k vypnutí klimatizace v sále, vyvolalo to pobavené pozdvižení. Nakolik by bylo ještě pobavené, kdyby se jednání mělo opravdu odehrávat při svíčkách, bez výkonné zvukové aparatury, bez tisíců novinářů, kteří zaznamenají slova politiků a pošlou je do světa? Bez těch šílených energetických nákladů, které nutně zase o něco popostrčily oteplování – tedy pokud mají příznivci této teorie pravdu…

Václav Klaus má dar dodat do své racionality tolik koření (trochu provokace, trochu demagogie), že tuto racionalitu dokáže dopravit k uším lidí. Proto ho přívrženci katastrof tak silně nesnášejí a proto je vyhledávaným mluvčím k tématu. Já opravdu nevím, kdo má pravdu a nakolik je oteplování důsledkem toho či onoho. Ale rád slyším také jiný hlas, nežli věrozvěsty konce lidstva z vlastní viny.

Bavme se raději o tom, jak se vypořádat s následky oteplování. Bavme se o tom, jak naše děti připravit na svět, který možná bude v mnoha věcech méně pohodlný a drsnější nežli ten náš. Bavme se o tom, jak příští generace připravovat na svět, který bude muset hodně šetřit, vyrovnat se s klimatickými změnami, s bláznivým počasím… Trávíme roky tím, že se hádáme, co jsou příčiny. Jestli za něco můžeme a můžeme to ovlivnit, nebo jsme jenom figurkami ve hře přesahující naše technologické a energetické možnosti. Já to osobně cítím spíše jako druhou možnost.

Země je mocnější než my. Neučí se žít ona s námi, učíme se žít my s ní. A i kdyby měli katastrofisté pravdu, nemáme recept, jak změnit naši společnost a způsob života tak, abychom zahájené procesy zastavili. Když použijeme navržené radikální recepty, zhroutí se náš způsob života. Bude to konec civilizace tak, jak ji známe. Dosáhneme stejného výsledku, jaký věští katastrofisté.

Jedinou reálnou cestou je tedy snaha čelit dopadům oteplování. O tom by měly být konference.